Mongolská anabáze, aneb jak jsem potkal Čingischána

…. psal se rok 1987, komanči ještě zvesela práskali bičem a tak v rámci bratrské pomoci spřáteleným zemím RVHP jsem byl vyslán do této exotické země jakožto strojník kolového nakladače KNB, řidič Avie, soustružník a kuchař v jedné osobě ….

Dnes to nebude o kamionech, o pohodovém ježdění po Evropských dálnicích. Dnes se kuknem do stepí a pouští Mongolska.

Po třináctihodinovém letu do Ulanbátaru jsme se posunuli o devět hodin proti slunci – tam bylo 11 hod dopoledne, u nás v ČR 2 hod v noci. Byli jsme tři nováčci a první nás poslali k našemu doktorovi na vstupní prohlídku. Doktor nás neprohlížel, jen nás upozornil, že relativní vlhkost vzduchu je zde jen cca 30%, žádné viry a bacily nepřežívají, tedy ani pohlavní choroby tu neznají – něco nám tím asi chtěl říci. Vyfasovali jsme akorát pytlík prášků do vody, pro případ, že  budeme muset pít z neznámých zdrojů …. tady odbočím – jediný kdo je užíval byl vedoucí těžby Péťa Hašlerka a taky on jediný po roce doma na dovolené nebyl puštěn zpět, protože mu našli v břiše nějaké červy. Pak jsme si z něj dělali srandu, že červy těmi prášky krmil …

Taky jsem si musel udělat mongolský řidičák, ale to obnášelo posedět dvě hodiny na přeškolení a pak zaškrtat dvacet již předem zaškrtaných odpovědí. Jezdit náklaďákem ( teď Avii lichotím ) po Mongolsku bylo jen o vůli vydržet věčné poskoky a natřásání po cestách, které u nás známe jen z lomů, lesostaveb a příjezdů k JZD. Jediná asfaltka byla tehdy od letiště do Ulanbátaru a přes něj … asi jako Zlín – Malenovice – Otrokovice, všude jinde byly jen vyjeté koleje ve stepích a pouštích. Pár značek označujících křižovatku a přednost v ní bylo jen v centru Ulánu. Ale když vám vycválal z vedlejší ulice Mongol na koni, tak vám stejně přednost nedal ….

Mongoli o sobě tvrdí, že jsou po Američanech nejlepší šoféři na světě. Mě jezdili pod nakladačem čtyři Mongoli s Tatrama 148. Ráno tam vrazili malou 4 a na ni pak jezdili celý den – naložení z pod bagru i prázdní ze skládky. Spojky se měnily na některé z nich každý den. Pár prvních dnů mi trvalo se nesmát, když jsem viděl mongolského šoféra v délu ( plátěný kabát až po zem, s dlouhými špičatými rukávy. Ty špičaté rukávy, jak jsem zjistil později, sloužily k utírání,utírání všeho – pusy, nosu, čela i zadku) v koutku úst přilepenou cigaretu ve stylu vlka z Jen počkej zajíci, cigarety balili z novin a tabák byl v kilových cihlách, které si museli nasekat sekerou a pak podrtit malatkom – ale chuťově byl výborný – čistý.

Jedno ráno mi jezdila jen jedna Tatra, zeptal jsem se Bátara kde jsou ostatní – no jeden opravuje, druhý marodí a třetí – ten medituje … ha, co to je – medituje ? … až pojedeme na oběd tak ti to ukážu, říkal Bátar, byl jsem docela zvědav …. meditující Sargusjan seděl opřený o stěnu své jurty, v hubě měl kouřící fajku a nepřítomný pohled upřený do dáli – meditoval tak i několik dnů, jen žena mu občas nacpala nový tabák a fajku mu rozkouřila … Sargasjan za pár dnů přijel naložit vysmátý a zdravě odpočatý ….

….. mimochodem – tohle bych zavedl i u nás – povinně všichni šoféři pár dnů v měsíci meditovat …

Jednou jsem v Ulánu optimisticky čekal na autobus směr – centrum, zachtělo se mi vodky a tance, ale jediná možnost byl mezinárodní hotel Izvestija, kde se vodka nalévala v množství min. 100g, což je malý stakan, velký stakan je náš hořčičák – 200g – 2 deci ….. dva tři velké stakany a juj to se pak tančilo. Dovnitř mohli jen cizinci a šikovné Mongolečky.

Nicméně další dva čekající na autobus, zdálo se mi, meditovali … jednoho jsem probral a ten mi vysvětlil, že můžu taky meditovat – autobus jezdí občas a nikdo neví kdy, bylo to 12 kiláků, pešo na tři hoďky. Okolo jek taxík, zastavil mi a odvezl na místo žádané …. a ráno jsem se vzbudil bez záznamu obrazu – takhle ta vodka účinkovala, byla úplně čistá, dobře se pila, ale mozek nezaregistroval tu hranici a odhad nefungoval …

Jinak teda Mongoli mají tu úžasnou schopnost, kterou jsme my civilizací poztráceli a to – přirozenou orientaci ve velkém prostoru – Mongolsko je 20 x větší než Česko a jet odněkud někam třeba 700 km je velké umění, umění orientace podle hvězd, podle slunce a podle záchytných bodů v poušti, jako je kostra velblouda, náprava ze Zilu, či kopec v dáli nezvyklého tvaru …. něco málo mne to naučilo a ještě dnes, když se v noci vzbudím v kamionu, tak mi mozek velí vylézt ven z něj a se zorientovat v prostoru, jinak opět neusnu ….

Taky jsem viděl v zimě za mínus 40 st. jak Mongol ve stepi rozebírá do šroubku benzínový motor Zila a druhý den, když jsme jeli okolo něj, tak už ten motor zase složil a startoval – obdivuhodné … a pomoci od nás si nežádal …

…. toť úvod do Mongolie … pro dnešek by stačilo – pokračování příště ….

Váš Olaf – Kulatá lopata – Tydýt

tenhle díl, i další najdete na: www.redakcepohody.cz